Jsou tomu právě 2 roky co jsem se tak trochu divně díval na to mé zrzavé dvojče, které se právě vrátilo odněkud z Itálie a něco mlelo o tom, jak tam běželo jakýsi horský maratón a jak to bylo super a že běžet 5 hodin se dá vydržet a tak něco…
Tehdy jsem si říkal, že toto rozhodně není nic pro mě, že co bych tam s těmi blázny dělal. Jsou tomu 2 dny co jsem dofuněl na stejný kopec a objevil nové dimenze sportu, ale hezky postupně.
Ve čtvrtek musíme s Kopem ještě do práce, já jen na půlden, nakonec jsem položil telefon až poté, co už jsme se s Kopem a Míšou hnali na Prahu pro mou drahou polovičku. Frčíme přes Německo Kope pije Staropramen, všichni se se všemi hádáme :-). První alpské vršky, pak větší a větší, můstky v Innsbrucku a dál už naštěstí díky tmě moc nevidím. Volá Pájoš, něco jako, že už se ubytovali a že dobrý. Ve 22.00 přibržďuji, neboť je třeba sjet z dálnice na Bressanone, to je ten Brixen kde se to má konat :-). Kope mě naviguje skrze město, místy je to lepší podle Iphonu, ale nechávám ho :-). Penzionek moc pěkný, ubytujeme se, a dáváme rychlou jednotku chmelového moku.
V pátek ráno je hezky, bohužel tento víkend naposled. Kope mi tolikrát říkal: ”Hej Hanys, v Itálii neprší, tam to je jistota…“. Pan majitel nám předává kartičky na lanovku, aquapark a podobné záležitosti a po snídani frčíme k lanovce a směr Kreuztal, tam krátká procházka, Kope nám vysvětluje kudy se běží a kde už budeme žrát i kůru ze stromů. Vyzkoušíme místní pohoštění štrůdlem, pohádáme se s Kopem tak, jak to umíme jen my, usmíříme se tak, jak to umíme jen my a jedeme lanovkou zpět. Nakoupíme, naladíme a spát.
V sobotu ráno vstáváme kolem páté ranní. Vařím čaj, každý něco jíme, asi 4x na WC a C-Maxíkem frčíme do města, procházka na vytrávení od supermarketu na náměstí. Tam už to vře a my se těšíme na startovní výstřel. 3,2,1 a jdeme na to. Chladím to, protože mám z profilu trati respekt. Volíme s Kopem pár zkratek, za které by se nemusel stydět kde jaký domorodec a po chvilce jsme v prvním Kopci, pak kolem penzionu, lanovka – tam jsem ještě za hvězdu a místní mi tleskají :-). Kopec (ne Tomáš) pokračuje (má 13km celkem) v jeho závěru začínám mít první slabší krizi, ale ještě to rozdýchám a běžím dále celkem obstojně. Říkám si, kde je asi Kope a Pajoš, které už jsem v tu chvíli asi třicet minut neviděl ani na nejdelších otevřených úsecích. Předbíhá mě první štafeta, celkem slušné tempo na mladého sportovce, říkám si a na občerstvovačce na 22 km jdu poprvé do banánu. Na 25km už dávám i jonťák, to co se odehraje v následujících 7 kilometrech, budu asi dlouho vyprávět nejen svým dětem. Mnoho lidí se mě v životě ptalo, co mám ze sportu a proč se za něčím honím. To co jsem zažil cestou na Rossalm, byla kombinace utrpení a bolesti a přemáhání těchto pocitů, tam někde jsem si poprvé vyčinil, do čeho, že jsem se to pustil :-). Na 32km, když se trať na chvíli zlomila směrem dolů, jsem však měl naprosto opačný pocit, v tu chvíli jsem věděl, že svůj první maraton v životě dokončím, že už to prostě nepustím. Probíhám Kreuztal, Andrea s Jiřkou na mě něco volají, jak se mi prý běží a tak něco a že jdu dobře a tak :-). Za Kreuztalem krátké stoupání a druhá větší krize je tady, snažím se všechny rovinky běžet, celkem se mi to i daří, jen si dávám pozor na klouzající kameny, aby se nedostavila nějaká křeč. Trpím, běžím, mám radost, brečím a jsem na 39 km. Na občerstvovačce se zastavím, dám banán vodu, ionťák, čaj, sůl a hurá do té stěny co mi Kope říkal, že to není tak hrozné, že to chodí všichni. Ano, šli všichni, kromě mě. Já se po 100 metrech zastavím a vydýchávám, jak kdybych dobýval K2. Nic, musím bojovat, tak lezu dál, zastavím asi 3x. V tu chvíli kdy se zastavuji, počtvrté vidím z posledních svých sil povědomou postavu, šedivé vlasy modré triko, pohyb mladíka, říkám si, že to je určitě Honza, když vidím ty barevné trenýrky a modré NB, jsem si tím jist. Přestávám panikařit a jdu pomalu, ale stabilním tempem (toto jsem měl udělat hned dole a byl klid…). Honza mě tlačil nahoru, později jsem zjistil, že o mně nevěděl, asi dobře pro mě :-). Vítr rozfoukne na chvíli mraky a jde vidět Leonardův kříž a k němu závodníci stoupající co to dá a připomínající mravence na cestě k vrcholu mraveniště. V těchto chvílích jsem byl rád, že není slunečno, protože jsem věděl, že onen kříž je asi ve dvou třetinách tohoto stoupání. Nicméně je to ta daleko těžší část. Na rovinkách se dokonce snažím běžet. Domorodci postávající v péřovkách a čepicích na skalkách a kamenech volají Bravo, Bravo a dávají rady na poslední desítky metrů, bohužel výškové :-). Vidím něco jako rovinku a cedulku 41,5 km. Vypadá to, že jsme nahoře, ano vlevo budova a skutečně se rozbíháme. Probíhám obloukem a jsem v cíli, dávají na mě alobal – nevěděl jsem, jestli to nejsou funebráci, ale ta holka co mě do něj balila (pouze do alobalu) vypadala spíš jako anděl, běží ke mně Kope, Pajoš (proč mají ti dva moje věci? Asi si to už po mé smrti rozdělili si říkám 🙂 ), přibíhá i Andy a vypadá to, že jsem naživu a že to není cesta k nebi :-).
Ve sprše už jen jedna křeč a drobné komplikace a dál už jen samá pozitiva a sociální jistoty 🙂
Čekáme na holky, daří se jim dobře, protože jsou obě přítomny na bedně. Stejně tak i Honza.
Výsledkový servis dle kategorií: Pavka 2., Míša 4., Honza 3., Pajoš 5., Kope 7., Peco 21. Podle mě parta nadšenců z Krnova zanechala velkou a nejen uhlíkovou stopu 🙂
V neděli už jen relax v aquaparku, okupace tobogánu, bublinové vany a pomalu domů.
Co napsat závěrem? Pěkně zorganizovaný závod, pěkné prostředí, dobrý průběh, spousta zábavy a endorfinu, to byl 5th Brixen Dolomiten Maraton
– peco –
KOS Krnov 